Krátce jsem zazvonila a klíčem si otevřela vchod do bytu. "Dobrý den, Charita je tady," volám. "Dobrý den, to jsem rád, že jsi tady, Charito," ozývá se mužský hlas uvnitř. Nasazuji si návleky a jdu se seznámit s naším uživatelem, kterého dnes vidím poprvé. Jsem překvapená, protože místo seznamování jen oba udiveně vyhrkneme: "Ahoj!" Naposledy jsme...
Přiznám se, že je pro mne památka zesnulých jakýsi nadějeplný svátek, že moji nejbližší a nejdražší lidé, kteří mne postupně opustili, jsou v jiném časoprostoru, který se podle mne jmenuje NEBE.
Je to už několik let, co se ve dveřích našeho ´šatníku´, kde je přijímáno ošacení od dárců a vydáváno po roztřídění potřebným, objevil muž ve středním věku. Vypadal jako ´ten, který je na tom finančně velmi dobře a přiváží nám kvalitní oblečení, které pomůže mnohým potřebným´. S úsměvem pozdravil, tak jsem odpověděla na úsměv i pozdrav a zeptala...
Ležela jsem v nemocnici s paní Zdeničkou, která měla onkologické onemocnění. Prognóza byla neradostná, než se na nádor přišlo, stihl se už rozmístit v mnoha pozicích. Přišla za ní návštěva, její syn s manželkou a malým synkem. Povídali, povzbuzovali, ale babička byla pořád velmi smutná a v depresi. Teprve když se loučili a vnouček dostal konečně...
Ráda bych Vám pověděla jednu osobní zkušenost, která se mi často vybavuje, když navštěvuji pacienty, kde se dozvídám, jak jste šikovné, jak si umíte poradit tu s dekubitem, tu s ´bércákem´. Jak jsou za Vás pacienti vděční.
"Josefe, potřebuju nový žebřík!" ozvalo se volání přes plot, a já jsem věděl, že je přede mnou náročný týden. Začal mi jednou vyprávět svůj příběh náš uživatel na Domovince.
Sedím v čekárně v nemocnici, bude to dnes asi delší čekání, protože je nás tu pacientů opravdu hodně. Moji pozornost upoutá dvojice žen. Starší paní bude kolem osmdesáti let, ta mladší, asi padesátiletá, se ke své společnici chová velmi pěkně. Po nějaké době se ocitám blíže dvojice a slyším, že mladší paní oslovuje tu starší ´maminko´, ale ta...
Paní Evu jsem se poznala v charitní Domovince - centru denních služeb pro seniory. Byla to velmi příjemná, asi osmdesátiletá paní. Moc si pobytu na Domovince vážila a využívala každou možnost k procvičení ducha i těla. Chtěla úkoly navíc, chodila cvičit i mimo obvyklou dobu, luštění a rébusy měla vyřešeny dříve, než ostatní uživatelé.
Seděla jsem na lavičce na dětském hřišti. Mně svěřená drobotina se bavila na písku, bylo to v klidu. Najednou na hřiště přiběhla tři děvčata, věk kolem osmi let. A začala řádit. Jejich kousky byly docela nebezpečné, ale bylo vidět, že jsou šikovné a tělesně zdatné, radost pohledět. Hlavně nejmenší z nich se hodně snažila vymýšlet nové a nové...
Paní Emilku jsem znala od svého dětství z kostela. Vždy byla hezky upravená, vždy šířila kolem sebe dobrou náladu. S věkem se přidávaly zdravotní potíže, což byl důvod, proč postupně zůstávala pouze doma v bytě, kde se o ni starala hlavně dcera. I přesto ale byla Emilka pořád stejně milá, usměvavá a na nic si nestěžovala. Docházela jsem za...
Před pár lety mě oslovila známá paní, která měla prosbu, že by potřebovala služby naší Charity. Byla jsem překvapená, paní ještě neměla ani šedesát roků, tak proč nás vlastně potřebuje?
Scházeli jsme se díky zlínské Charitě se seniory na ´Drofě´ každý týden. U kávy či čaje, s koláčkem. Bývalo to velmi příjemné setkávání, které trvalo několik roků, než je zastavila karanténa při covidu. Kromě písniček a modlitby tam zněly i příběhy "ze starých časů", tedy z dětství našich seniorů.