Blog Charity Zlín

Málokdy se vykoná něco dobrého bez námahy (svatý Vincenc de Paul)
 

Tak nějak ráda dobíhám Městskou hromadnou dopravu. Tedy s přibývajícím věkem je to už trochu pomalejší, než dříve, ale postávat na zastávce považuji za promarněný čas. A tak chodím na poslední chvíli a z domova vybíhám a utíkám něco málo přes sto metrů bez oddechu na zastávku. Jednou se mi ale stalo, že jsem omylem vyšla opravdu brzy. Ano, já...

"Ani si neumíte představit, jakou z toho mám velkou radost!" Zastavila jsem se a s údivem pohlédla na uživatelku Domovinky, kterou jsem doprovázela po ránu k nám do domečku. "Z čeho máte radost," zeptala jsem se. "Podívejte, tady ty výrobky z papíru, kterými jsme ozdobili větvičky v oknech," vysvětlovala mi paní. Pak se usmála: "To neumí pochopit...

"Přátelé, pro mne byl jeden z nejkrásnějších zážitků, když přišla povodeň," ujal se slova na setkání spolužáků jeden mladý muž. A k úžasu posluchačů pokračoval: "Když jsem viděl, jak na Dřevnici plavou všechny ty dědovy krámy, moje radost neznala mezí. Víte, celá dlouhá léta jsme se snažili, celá rodina, aby okolí našeho domu vypadalo hezky....

Navštěvovala jsem jednu starší paní, která ještě zvládala bydlet sama. Cestu k lékaři už ale sama nebyla schopná absolvovat. Jednou ji začalo bolet v zádech a trvalo nějakou dobu, než navštívila svého praktického lékaře, který ji nasměroval na urologii. Jakmile se stalo, vše nabralo na rychlosti. Hospitalizaci se nedalo vyhnout, neboť šlo o...

Když jsme chodili s dětmi po koledě, v centru Zlína, navštěvovali jsme ty, kteří bydlí v bytovkách a větších domech. Z toho plyne, že na jedné chodbě bylo vždy několikero dveří. Zazvonili jsme tedy současně na více zvonků ... Co se dělo pak? Často jsme byli svědky, že se obyvatelé - sousedé, kteří nám otevřeli dveře, spolu nejen hezky...

"Buďto ona, nebo já. Vyber si!" Tak to mi řekl můj syn a práskl dveřmi, stěžuje si paní na setkání pečujících. Oč jde? Paní Lence náhle onemocněla maminka. Pobyt v nemocnici a později v léčebně dlouhodobě nemocných (LDN) jí nesvědčil, a proto se její jediná dcera rozhodla vzít si mámu k sobě domů. "Máme velký dům, maminka může mít svůj...

Byl horký letní den, obloha bez mráčků a já jsem, ostatně jako každý všední den, šla pro dceru do školní družiny. Děti dováděly na školním hřišti, honily se, některé stavěly z písku, jiné špitaly trošku v ústraní. Moje dcera si hrála se svojí kamarádkou Verunkou. Šla jsem se tedy podívat, co že to děvčata tvoří. Nešlo přehlédnout, že Verunka...

"Debile, blbče, z tebe nikdy nic nebude!" Nato se ozvala rána, pak pláč. A pak znovu výkřik: "Neřvi a počítej! Tři plus dva, no ... ne, zase špatně!" Takto se u našich sousedů za zdí psaly úkoly s malým Františkem. Jeho táta neměl jen silný hlas (u nás se říkávalo, že ´řval jak na lesy´), ale i pádnou ruku. A...

"Paní, haló, paní, můžete mi pomoci?" Že by ona prosba byla směrována na mne? Otočila jsem se. Mířila ke mně stará paní s velkou taškou na kolečkách a žádala o pomoc opravdu mne. Důvod byl zřejmý. Netroufala si přejít silnici. Nečiní mi problém vyjít vstříc, tak jsem se ujala tašky a stala se na malou chvíli společnicí devadesátišestileté (!)...

"Paní Liduško, ty nehty máte jako čarodějnice. Řekněte rodině, ať vám to ostříhají. Vždyť je to hrůza!" Hlas zdravotní sestřičky zněl pěkně nazlobeně a výzva byla určena paní ležící se mnou na nemocničním pokoji. A odpoledne se situace téměř na vlas stejně opakovala. To když se mladá žena, tentokrát pro změnu vnučka paní Ludmily, velmi podobně...

Naše děti byly ještě malé, když jsme se za prázdninovým dobrodružstvím vydali do blízké horské oblasti (koneckonců místo nehraje v tomto případě zas až tak důležitou roli). Po příjezdu do cíle jsme byli mile překvapeni, že našimi spolubydlícími je asi deset mladých rodin s dětmi. Děti se velmi rychle seznámily a veškerý čas trávily společně venku....