Blog Charity Zlín

Nedávno mě hodně oslovil citát Václava Havla. Když se nad jeho slovy zamýšlím, zdá se mi, že on dokázal popsat smysl naděje naprosto přesně:

Byla jsem jednou navštívit kamarádku, která ležela v nemocnici. Na pokoji se dvěma dalšími pacientkami. Sedíme, povídáme si. Po chvíli jsem ale začala více vnímat hovor mezi paní, která ležela na vedlejším lůžku a jejím synem, který seděl vedle ní. Intenzita hovoru se zvyšovala, a tak už se nedalo neslyšet.

Šla jsem navštívit paní Josefínu. Paní bydlela ve velkém domě, kde bylo několik desítek bytů. Zazvonila jsem a paní mi radostně otevřela dveře: "To jsem ráda, že jste tady, pojďte rychle do první řady!" Nechápala jsem, ale nechala jsem se vtáhnout do bytu a usedla do připraveného křesílka u balkonových dveří. A paní Josefina mi hned vysvětlila,...

S osmdesátiletou paní Boženkou jsme si často povídaly nad fotografiemi, uloženými ve staré, dřevěné krabici. Paní byla výborná vypravěčka a v životě zažívala hodně náročných situací. Bohužel už si neměla s kým o nich povídat. Chodil za ní sice často syn Kája, ale ten vždy donesl nákup, zeptal se, jak se mámě daří a do deseti minut byl pryč. Ale...

V poslední době se mi zdá, že jsme všichni jaksi unavení. A také se mi zdá, že kolem sebe slyším jen samé nářky.

S paní Vlastou jsme se poznaly na modlitebním setkání, které pořádala Charita. Po skončení programu zůstávala často se mnou sama a v myšlenkách se vracela do dětství. Pocházela od Hradce Králové, měla čtyři sourozence. Dobře znali tvrdou práci a hlad. Ale měli se moc rádi. Vlasta měla jedny šaty, které zdědila po zemřelé tetě a běhala bosa. Ve...

Když se setkávám s paní Marií, je to vždy radost. Má už hodně přes osmdesát let, velké zdravotní potíže, ale je stále v pohodě, usměvavá a šíří kolem sebe radost. Jednou jsem se jí zeptala, proč? Proč ji nic nerozhází a dokáže se usmívat, i když k tomu nemá moc důvodů.

Za paní Danou jsem chodila nejprve pracovně, později už jsme byly kamarádky a setkávaly jsme se častěji. Byla hodně osamělá. Taková maminka, která dětem tak často říká, že nic nepotřebuje, až to děti přijmou za své. Takže na návštěvu ti nejbližší přijeli dvakrát do roka, a to máma pak plakala, protože ji hlavně kritizovali, co dělá špatně. Vůbec je...

Sedím v čekárně nemocnice, je nás tady dnes hodně, nejspíše to chvíli potrvá. Moji pozornost upoutá paní dosti vysokého věku, která sem přiváží asi manžela na lehátku. Dívám se, jestli někde neuvidím i jejich doprovod, ale vypadá to, že jsou zde spolu sami.

Krátce jsem zazvonila a klíčem si otevřela vchod do bytu. "Dobrý den, Charita je tady," volám. "Dobrý den, to jsem rád, že jsi tady, Charito," ozývá se mužský hlas uvnitř. Nasazuji si návleky a jdu se seznámit s naším uživatelem, kterého dnes vidím poprvé. Jsem překvapená, protože místo seznamování jen oba udiveně vyhrkneme: "Ahoj!" Naposledy jsme...

Přiznám se, že je pro mne památka zesnulých jakýsi nadějeplný svátek, že moji nejbližší a nejdražší lidé, kteří mne postupně opustili, jsou v jiném časoprostoru, který se podle mne jmenuje NEBE.

Je to už několik let, co se ve dveřích našeho ´šatníku´, kde je přijímáno ošacení od dárců a vydáváno po roztřídění potřebným, objevil muž ve středním věku. Vypadal jako ´ten, který je na tom finančně velmi dobře a přiváží nám kvalitní oblečení, které pomůže mnohým potřebným´. S úsměvem pozdravil, tak jsem odpověděla na úsměv i pozdrav a zeptala...