Zůstávat ve svém milovaném bytě. Tam, kde je dobře. I díky terénním pečovatelům a zdravotníkům to možné je

Šla jsem navštívit paní Josefínu. Paní bydlela ve velkém domě, kde bylo několik desítek bytů. Zazvonila jsem a paní mi radostně otevřela dveře: "To jsem ráda, že jste tady, pojďte rychle do první řady!" Nechápala jsem, ale nechala jsem se vtáhnout do bytu a usedla do připraveného křesílka u balkonových dveří. A paní Josefina mi hned vysvětlila, proč má tak velkou radost z mojí návštěvy.

"Tento dům jsme stavěli svépomocí, už je to spousta roků. A prožili jsme tu spolu se sousedy podstatnou část života. Teď mi zemřela poslední sousedka a vyklízí se po ní byt. A jsem moc ráda, že budete se mnou, protože se nedokážu nedívat. Všechno u ní doma jsem dobře znala a bylo by to pro mě těžké, kdybych tu byla sama."

Tak sedíme a když začínají z vedlejšího bytu padat první kusy nábytku, paní komentuje a vlastně i přemýšlí nad tím, jak byla spousta sporů a neshod v domě úplně zbytečná. Jak se snažili mezi sebou vzájemně soupeřit o lepší dovolenou, oblečení, vybavení bytu, dokonce vzdělání dětí … A později jen o to, kdo ještě vyjde z bytu, nebo koho děti navštěvují. Jak si vážila toho, že vedle ní tahle sousedka ještě žije, i když už se nemohou navštěvovat.

"Vidíte," komentuje hemžení lidí v sousedním bytě, "za mámou chodila jen jedna dcera, která se o ni dobře starala, a teď jak jde o dědictví, tak mají všichni čas." A tak se díváme, jak se kontejner plní nábytkem a bytovým zařízením a paní Josefina nahlas přemýšlí, jak je dobře, že může zůstat doma. Doma díky Charitě. Její dcera žije v zahraničí a kvůli nemoci už nemůže mámu navštívit. Tak jsou teď její rodinou děvčata z pečovatelské služby, která jí umožňují neopustit její milovaný byt a dožít doma.

Přeji požehnaný čas, Noela, pastorační asistentka 

foto zdroj: pixabay.com