Životní příběhy by se měly opatrovat a uchovávat jako rodinné stříbro

Scházeli jsme se díky zlínské Charitě se seniory na ´Drofě´ každý týden. U kávy či čaje, s koláčkem. Bývalo to velmi příjemné setkávání, které trvalo několik roků, než je zastavila karanténa při covidu. Kromě písniček a modlitby tam zněly i příběhy "ze starých časů", tedy z dětství našich seniorů.

A tak nám jedna paní vyprávěla o své babičce Katce.

Katuška žila se svou rodinou na vesnici blízko Zlína. Dívka dospívala a měla se ráda s jedním chlapcem ze sousedství. Ale její otec této lásce nepřál a domluvil jí svatbu se synem svého kamaráda. Katka se zoufale bránila, prosila otce, snažila se utéct z domu, ale ten byl neoblomný. I pár facek dostala. Nakonec se podrobila a mládence, kterého vůbec neznala, si vzala. Potěšilo ji, že se k ní na svatbě choval velmi hezky, ani alkohol nepil. Když spolu tančili, šlo jim to moc dobře, a tak jí zasvitla naděje, že to třeba i v životě půjde stejně. Když spolu večer osaměli, tak se jí přiznal, že byl do svatby také přinucený, a že jí dává čas, aby si na něj zvykla. Vzniklo velmi krásné manželství, ze kterého se narodily čtyři děti, jejichž táta zůstal zamilovaný do Katušky až do své smrti (zemřel mladý ve válce). Ta tak zůstala s dětmi sama.

"Babička byla pro mne po celý život vzorem pro svoji pracovitost a optimismus," udělala paní tečku za svým povídáním.

Když slyším historky ze života našich klientů, především seniorů a jejich blízkých, tak si říkám, že je to něco jako rodinné stříbro. A že by se měly opatrovat a uchovávat se stejnou péčí. Pomáhají pochopit příběh člověka, čím byl v životě utvářený.

Požehnaný čas přeje Noela, pastorační asistentka