Všechny vzpomínky jsou uloženy v krabici. V krabici plné starých fotografií

S osmdesátiletou paní Boženkou jsme si často povídaly nad fotografiemi, uloženými ve staré, dřevěné krabici. Paní byla výborná vypravěčka a v životě zažívala hodně náročných situací. Bohužel už si neměla s kým o nich povídat. Chodil za ní sice často syn Kája, ale ten vždy donesl nákup, zeptal se, jak se mámě daří a do deseti minut byl pryč. Ale paní to brala, jak to je. "On dnes nikdo nemá čas," smála se rychlým telefonátům od pěti vnuků a těšila se na své narozeniny, kdy se alespoň jednou v roce sejdou.

Zrovna, když jsme si zase povídaly o válce, kterou paní zažila velmi dramaticky, objevil se pan Kája. Slyšel mámina slova o válce a zahlaholil: "Mami, co ty strašíš o válce?" Máma se na něj usmála a odpověděla, že přece jeho dědeček byl v koncentráku. Potom začala vzpomínat a syn také, že vlastně tohle už slyšel, když byl malý. Tatínek paní Boženky byl poslaný do koncentráku a jeho manželka zůstala sama s malými dětmi. A chodila s dětmi každý den večer ke kapličce prosit Pannu Marii o ochranu a přímluvu, aby se jim táta vrátil. Vrátil se ve velmi špatném zdravotním stavu, ale měli ještě pár roků to štěstí být spolu.

Tak jsme povídali, pan Kája zapomněl, že spěchá. A co bylo moc hezké, zůstával si pak
s mámou povídat častěji. Když před pár lety paní Boženka zemřela, přiznal, že je moc rád za čas strávený s ní. A jak vnímá krabici plnou starých fotografií? "… to nejdůležitější ze vzpomínek na ni."

Přeji požehnaný čas přeje pastorační asistentka Noela