Strach, myslím si, nikdy nevede k ničemu dobrému

Bože můj hořím nadějí, že věci, které se nedějí, se stanou (Bohuslav Reynek)

V životě každého z nás přicházejí změny, události, více, či méně očekávané, ale i nečekané.

Přemýšlím o tom, že čím jsem starší, mám více práce přijmout změnu, protože ne všechny změny, zdá se mi, jsou k lepšímu. Ale ani to vlastně nevím, protože jaksi nedokážu odhlédnout od těžších situací, do kterých se dostanu, nebo ve kterých se občas nacházím. A okolnosti velí v nich nějakou dobu setrvat.

A tak tedy kladu otázku sama sobě: Budu se bát? Nebo ještě lépe: Mám se bát? Čeho? A proč?

Vždyť přece strach, myslím si, nikdy nevede k ničemu dobrému.

A pak.

Jaká je vlastně pravděpodobnost, že situace, ze které mám největší obavy, vůbec někdy nastane?

A tak raději přemýšlím o tom, že Dobrá Boží Prozřetelnost se stará, i když skutečnosti svědčí o úplném opaku. Jana Černá, pracovnice přímé péče

Bohuslav Reynek, Radost 
(z básnické sbírky Rty a zuby, vydáno 2006, Literární čajovna Suzanne Renaud, přepis básně)

Bože můj hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou,

že přece skončí se výsměšná step,
v které cest nevida, chodím jak slep
a prahnu:

usnu, a přiletí radost jak pták
srdce mi otevře, aniž zvím jak
a v hněvu

zabije hada v něm, obludu zavěsí
zčernalou na haluz ve vlhkém zálesí
zoufání,

ve branách duše mé zaskví se stráží
čekání barvínky slzami svlaží
zpívajíc.