Šťastné dětství. Uvědomuji si, jak málo seniorů tato slova říká, když mluví o začátcích svého života

Naši péči potřebovala paní, říkejme jí Marie. Během návštěvy u ní jsem se cítila nejistá, protože, jak to říct … Paní byla docela hubatá a bylo obtížné se jí zavděčit. Svým způsobem hodná, to ano, ale tvrdost v jejím jednání byla nepříjemná.

Její chování jsem pochopila až o několik roků později, kdy jsem se s ní setkala v Domově seniorů, kam stále docházím jako dobrovolník farnosti.

Její zdravotní stav byl v rámci devadesáti let docela dobrý, co ji ale trápilo, byla paměť. I když jsme se léta setkávaly, nevěděla, kdo jsem. Pamatovala si jen své dětství a velmi málo mládí. Bylo jich doma šest dětí. Práce hodně, dřina na poli už od malička. To ale vůbec nevadilo. Problém byl otec, podle slov paní Marie ´ zloduch´ , který bil a tyranizoval děti, i jejich mámu. A tak se stalo, že ostatní sourozenci z domu rychle utekli, jak jen to šlo a návštěvám doma se vyhýbali. Paní Marii však bylo líto nechat maminku s tím ´ zloduchem´  samotnou, tak zůstala s ní a snášela otcovo řádění. Na vlastní rodinu se nedostalo a Marie zůstala na stáří sama.

Čas v pobytovém zařízení trávila ve společnosti vrstevníků, a jak říkávala: "Su tu docela spokojená." Ale jedno velké trápení tu přece jen bylo. Byl tím strach. Co se stane, až se vrátí domů. "Vždyť je tam
ten ´´´ zloduch´´ , já se ho tolik bojím, ale maminka je tam s ním sama," naříkala při mých návštěvách Marie. Neuvědomovala si, že jsou rodiče už jistě desítky let po smrti, a i když se jí to řekne, za minutu to zapomene.

Šťastné dětství. Přemítám, jak málo seniorů vysloví, při našich setkáních, tato slova, pokud mluví o začátcích svého života.

A tak mne moc těší, že Charita je jim nablízku. Jsem ráda, že naše služby, naši pracovníci, dávají všem svým klientům a uživatelům maximum. S citem a láskou.

Požehnaný čas přeje Noela, pastorační asistentka