Respektovat druhého, dát svobodu. Dokážeme to?

Když se moje kamarádka vrátila z dovolené ve Spojených státech amerických, vyprávěla mimo jiné i o tom, co ji za onou velkou louží nejvíc překvapilo.

Mezi prvním, co zmínila jako překvapení potěšující, byla svoboda v oblékání a nehodnocení zevnějšku druhých lidí. Kvůli multikulturnímu prostředí je zde velké množství stylů oblékání. Takže podle jejích slov není problém jít za nákupy v plesových šatech, stejně jako v pyžamu, nebo indiánském kroji. Je téměř jisté, že si Vás nikdo nebude prohlížet, otáčet se za Vámi, či dokonce kroutit hlavou nad vaším outfitem. Zkrátka v tomto ohledu není nikomu nic divné.

"Víš, co mne ale opravdu nejvíce překvapilo?" Odpověděla jsem, že skutečně netuším. A kamarádka znovu začala vyprávět. Oním největším překvapením byl fakt, nepsané pravidlo, jednou a dost. Zkrátka někdo vám něco jednou nabídne a pak vaše rozhodnutí respektuje. Že je něco takového pro našince nezvyklé, je bez debat. Kamarádka mi potvrdila, že pro ni bylo trošku obtížné, si zvyknout. Nedoporučuje se upejpat se a čekat na druhé nebo třetí pozvání. Ber buď zrovna, nebo vůbec. Jídlo, pití, či pozvání k nějaké činnosti. Tak třeba pokud jednou řeknete, že kávu nepijete, nebude vás do ní nikdo nutit. Nutit tak, jak jsme zvyklí my v našich končinách: ´Ani malou? Nebo slabou? Mám ale fakt dobrou, tahle každému chutná! Přece nebudete pít vodu, naši kávu ještě nikdo neodmítl, vezměte si a určitě nebudete litovat.´ To já tedy jednou litovala. A moc. Před několika lety jsem se nechala ´ukecat na super turka´, z čehož můj zážitek byl tak silný, dokonce silnější než samotná káva, že od té doby každému naléhání ohledně tohoto libě vonícímu moku statečně odolávám.

Respektovat druhého a do ničeho jej netlačit. Dokážeme to? Dokážeme dát svobodu?

Bůh naše rozhodnutí bere vážně, jen my se snažíme druhé vtěsnat do našich představ. Bůh nám daroval svobodnou vůli, a proto ji nejvíc respektuje. V tom spočívá naše důstojnost, ale i tíha zodpovědnosti za naše skutky před Bohem. +Noela