Po delší hospitalizaci konečně domů. Kamarádky mě čekají. A pomůže mi Charita

Byla jsem jednou navštívit kamarádku, která ležela v nemocnici. Na pokoji se dvěma dalšími pacientkami. Sedíme, povídáme si. Po chvíli jsem ale začala více vnímat hovor mezi paní, která ležela na vedlejším lůžku a jejím synem, který seděl vedle ní. Intenzita hovoru se zvyšovala, a tak už se nedalo neslyšet.

"To nezvládneš, domů už jít nemůžeš." "Ale půjde to, zavolám si Charitu." "To ti nikdo nebude dělat." "Ale bude." "Přijdou občas, ale ne každý den."

Hovor pokračoval stále hlasitěji. Už jsem to nevydržela a nabídla jim možnost promluvit si o nastalé situaci se mnou - pracuji v Charitě a o možnostech něco vím. Oba to uvítali a vysvětlili mi, oč jde. Paní Libuška po delší hospitalizaci může jít domů. Syn za ní může domů chodit pouze o víkendu, a proto si myslí, že by měla jít do pobytového zařízení. Paní souhlasí, že by toto za nějaký čas přijala, ale nyní má pocit, že to s pomocí sestřiček z Charity může ještě doma zvládnout. Sestřičky už před lety za ní chodily, měla dobrou zkušenost a je potěšená, že je tam najde ve skoro stejném složení. Ty by se postaraly o dekubity, injekce i rehabilitaci. Další služby by si už domluvila podle potřeby ...

Když syn odešel, s paní jsme si dál povídaly. I o tom, jak jim v domě funguje dámská pětka. Seniorky se spolu scházejí, vypomáhají si. Dvě ještě mohou nakupovat, jedna ráda peče koláče … Denně se krátce mezi sebou navštíví. A každý pátek se scházejí na růženec u některé v bytě. "Tak moc se těším domů, protože kamarádky mě čekají. Já nebudu sama," loučí se Libuška. Mám radost, že si paní dokázaly vytvořit tak pěkný závěr života.

Přeji požehnaný čas přeje pastorační asistentka Noela

foto zdroj https://pixabay.com