Nežít pro své okolí, ale pro sebe, je určitě dobrá volba

Když se setkávám s paní Marií, je to vždy radost. Má už hodně přes osmdesát let, velké zdravotní potíže, ale je stále v pohodě, usměvavá a šíří kolem sebe radost. Jednou jsem se jí zeptala, proč? Proč ji nic nerozhází a dokáže se usmívat, i když k tomu nemá moc důvodů.

"Viděla jste pohádku Pyšná princezna?" odpovídá mi paní Marie otázkou. Přisvědčuji a ona pokračuje ve vysvětlování: "Vzpomínáte si na scénu, kdy jde princezna po zahradě a její rádcové se jí snaží vnutit názor, že ona něco musí?" A tehdy jim odpovídá: "Nic nemusím, jsem princezna. A já jsem si uvědomila," pokračuje paní Marie, "že já jsem milované Boží dítě a taky nic nemusím, tedy jen malá výjimka, musím umřít," směje se.

"Tolikrát jsem se v životě nechala do něčeho natlačit od druhých - bydleli jsme v činžáku a tolikrát jsme slyšeli, že musíme mít chatu, až jsme si ji pořídili. Šla jsem kvůli tomu do práce a děti do jeslí. Každý den byl velký pláč. Měli jsme chatu, ale vůbec nás to s manželem nebavilo. Museli jsme jet k moři, protože přátelé jezdili, ale nás bavila turistika v Česku. Musíš se podívat na ten film, musíš mít tohle oblečení, musíš brblat, abys nevypadala že se máš moc dobře, dostaneš zprávu a musíš ji poslat 7 lidem, nebo se ti přihodí něco zlého … Nic nemusím a žije se mi svobodně. Mám povinnosti, to ano, ale co jsem se přestala řídit svým okolím, volně se mi dýchá."

Loučíme se, děláme si křížek na čelo a já se těším na další setkání.

Požehnaný čas +Noela, pastorační asistentka