Naštěstí Bůh dobře ví, kdo jakou cestu prošel …

Zdenička zemřela … Dívám se na parte a je mi smutno. Kamarádka z dětství, o několik roků mladší než já, ale šikovná - tak moc se snažila vyrovnat starším kamarádkám
ve vybíjené, školce, skákání panáka a ostatních, tehdy populárních hrách, že jsme ji braly do naší dívčí party.

Po základní škole se naše cesty rozešly a pak už jsme potkaly jen několikrát. A teď se dívám na její tvář na parte a přemýšlím, s kým se podělit o svou lítost. Napadá mi Káťa - byly sousedky a znaly se nejvíce. Vytáčím její číslo a snažím se s ní podělit o své pocity a vzpomínky. Ale Káťa mě zarazí: "Počkej, to si vážně myslíš, že ji budu litovat? Vždyť hulila jak fabrika! Slyšela jsem, že má rakovinu plic, dobře jí tak," dodá ještě a rychle se loučí. "No, to jsem si pomohla," napadá mě. Ale s Káťou rozhodně nesouhlasím.

Když jsem byla s maminkou na návštěvě u rodičů Zdeňky, když se narodila, tak u nich kouřili všichni. Babička, děda, máma i táta. Zdenička ležela v postýlce zahalená dýmem. Její maminka říkala, že už to v porodnici bez cigaret nemohla vydržet, vždyť kouřila celé těhotenství! U nás doma ani u Káti nikdo nekouřil, tak nemůžeme odsuzovat ty, kteří měli cigarety nablízku celé dětství. Jak mohla Zdenička nekouřit? Třeba se o to snažila, nevím. Když řekneme: ´Může si za to sám´, tak se třeba bráníme lítosti, nebo znamená to, že mně se to nemůže stát, já jsem lepší?

Naštěstí Bůh se na nás dívá jiným pohledem a dobře ví, jakou cestu jsme prošli.

Požehnaný čas přeje Noela, pastorační asistentka