Minulý týden zemřela moje známá. Volal mi to její syn, který se o ni staral. A já vzpomínám …

S paní Vlastou jsme se poznaly na modlitebním setkání, které pořádala Charita. Po skončení programu zůstávala často se mnou sama a v myšlenkách se vracela do dětství. Pocházela od Hradce Králové, měla čtyři sourozence. Dobře znali tvrdou práci a hlad. Ale měli se moc rádi. Vlasta měla jedny šaty, které zdědila po zemřelé tetě a běhala bosa. Ve dvanácti letech musela do služby k sedlákům. Spala v chlévě, práce od rána do večera, ale aspoň se trochu najedla a dostala pár korun. Peníze odevzdávala domů, aby sourozenci přežili, ale pár haléřů si mohla nechat. Šetřila si je na červené boty, které viděla ve městě v obchodě. Moc se styděla za to, že chodí bosa, a tak dokázala celý rok nic neutratit, až si jednou mohla konečně obout tu nádheru. Když boty selka uviděla, vysmála se jí, že jsou škaredé. Vlasta si poplakala, bylo jí to líto. Nosila je jen výjimečně, šetřila si je. Když se po pár týdnech vrátila večer z pole, byly boty pryč. Na statku se jí vysmáli, že je ztratila. A za dva týdny si selka vyšla v úplně stejných botách. A když Vlasta řekla, že vypadají jako ty její, tak dostala pár facek, co si to dovoluje. Celý život ji ta křivda bolela. Později se vdala, s manželem měli tři děti. Kvůli těžkému dětství si vždy vážila, že je slušně oblečená a obutá a nebrblala nad kdečím, jak to často kolem sebe slyšíme.

Po pár letech setkávání jí zemřela dcera, která se o ni starala, a tak si ji vzal syn zpátky do jejího rodiště. Pak už jsme si jen telefonovaly. Mám na ni hezké vzpomínky.

Požehnaný čas +Noela, pastorační asistentka