Letité vzpomínky, které nepřestávají svítit v očích

Když jsme si povídaly s paní Marií věděla jsem, že určitě v našem hovoru nebude chybět domeček na samotě. Místo, kde se paní Marie narodila a vyrůstala s mámou, tátou a čtyřmi sourozenci.

Byl to život hodně těžký. Hodně práce, málo jídla, ale vztahy srdečné. Paní Marie vzpomínala
na přísného tátu, který odcházel brzy ráno za prací a vracel se pozdě večer. Maminka, jen co připravila pro každé dítko krajíc chleba na čas mimo domov, se pravidelně v šest hodin ráno vydávala s dětmi na cestu ze samoty, aby je doprovodila do školy. Pohled na ně musel být kouzelný. Vepředu máma s lucernou a nejmladším synkem na rukou, za nimi ostatní děti. Zvláště v zimě to asi bylo náročné, když bylo hodně sněhu a závěje dosahovaly až nad kolena. Máma ale byla spolehlivým majákem, a tak se děti s jistotou pohybovaly v jejích šlépějích. Ovšem čas na lumpárny a obvyklé pošťuchování teď nebyl.

Bylo to den, co den, pět kilometrů chůze k vlaku, pak jízda přes pár zastávek a několik hodin školy. A mnohdy i v promáčeném oblečení – nedalo se nic dělat, každý měl jen jedno, stejně jako boty. Po škole následovala dlouhá cesta domů, chudý oběd – většinou několik uvařených brambor a pak práce v domácnosti, od jara do podzimu i na poli. Ale slovy paní Marie to bylo úžasné. A krásné vztahy se sourozenci? Ty jim vydržely po celý život.

Bylo dojemné, jak zřetelně se z očí paní Marie dalo vyčíst, že vrcholem vzpomínek je ta krásná krajina a drobotina jdoucí ve stopách mámy, svítící na cestu lucernou tak, jak to umí jen máma.

Paní Marie byla v péči Charity několik roků. Jsem ráda že mohla díky zdravotní i pečovatelské službě dožít doma. Byla moc milá a hlavně vděčná.

Přeji požehnaný čas,. Noela, pastorační asistentka