Když se blíží čas dušičkový ...

Přiznám se, že je pro mne památka zesnulých jakýsi nadějeplný svátek, že moji nejbližší a nejdražší lidé, kteří mne postupně opustili, jsou v jiném časoprostoru, který se podle mne jmenuje NEBE.

Když přemýšlím o jejich prožitém životě, neumím si asi ani představit, jak byl těžký.

Začnu vzpomínkou na tetu Cilku, která se narodila v roce 1896, a mohla jsem s ní být devět let, protože u nás doma bydlela. Nikdy nemluvila o těžkostech, které měla, ale dokázala mi předat víru v Boha tak, že jsem nikdy nemusela o Jeho existenci pochybovat.

Velmi často také vzpomínám na svoji Babičku Štěpánku, tatínkovu maminku. Přivedla na svět v roce 1939 trojčata, jeden z nich je můj tatínek. A ani ona nikdy nemluvila o těžkostech, které měla, ale kupovala nám knížky, které byly v mém dětství nedostatkovým zbožím. Povídala si s námi, a když vzpomínala, tak jen na to dobré, protože toho zlého, co musela prožít, bylo jaksi víc.

Každý den myslím na svého bratra Petra, se kterým jsem mohla společně na světě žít dvaapadesát roků, než jsme se museli rozloučit, protože komplikace po transplantaci plic byly obrovské. S Petrem jsme byli dvojčata, takže vztah s ním je nejdelší, který jsem v životě prožila. Petr byl můj jediný sourozenec, byl milý, vtipný, hodný, neskutečně pracovitý a klidný člověk, na rozdíl ode mne. Ale "Jak by mohl umřít, když já jsem živá," říká babička v knize Boženy Němcové. A teď už i já.

A skoro pořád myslím na svou maminku, která letos odešla do NEBE za všemi, kteří ji předešli. A až teď vidím, jak všechno, co dělala a udělala, bylo dobré, jak mne naučila velké životní samostatnosti, právě tím, že se nikdy nesnažila nás zahrnovat pozorností a pomocí, protože musela pomáhat a věnovat mnoho pozornosti svým rodičům, práci a celé rodině.

A tak když myslím na svoje drahé zesnulé, přemýšlím vlastně sama o sobě, svých dětech a vnučkách, protože v každém z nás je kus života našich blízkých, kteří stále žijí v nás a našich srdcích.

A tak, moji drazí zesnulí, žádné odpočinutí věčné, dej vám Pane, ale prosím, přimlouvejte se za nás , kteří se lopotíme tady na zemi, tam u Vás NEBI, aby až přijde i náš čas, jsme se s vámi mohli zase setkat.

Jana, pracovnice přímé péče
Charitní domov pro matky s dětmi v tísni Zlín