Bůh nikdy neřekne: „To ti patří, to si zasloužíš."

Seděla jsem na lavičce na dětském hřišti. Mně svěřená drobotina se bavila na písku, bylo to v klidu. Najednou na hřiště přiběhla tři děvčata, věk kolem osmi let. A začala řádit. Jejich kousky byly docela nebezpečné, ale bylo vidět, že jsou šikovné a tělesně zdatné, radost pohledět. Hlavně nejmenší z nich se hodně snažila vymýšlet nové a nové kousky.

Když byla zavěšená za kolena a takto zdolávala vysokou průlezku, už jsem to nevydržela, šla jsem k ní a poprosila ji, aby tak neriskovala, že je to hodně nebezpečné. Navíc byly pod ní velké trsy kopřiv. Řekla jsem jí to pěkně, ale jen jsem ji tím rozesmála. Ujistila mě, že se jí nic nemůže stát a pokračovala ve zdolávání překážky.

Jakmile visela hlavou dolů, raději jsem se už na ni nedívala, měla jsem strach, jak to dopadne. No a za chvíli se ozvala rána a ta holčička ležela rozplácnutá obličejem
v kopřivách. Obrovský křik a pláč … První co, mě napadlo, bylo: "Dobře ti tak, káčo pitomá," ale pak už jsem běžela zachraňovat. Bylo vidět, že hlavním důvodem křiku je setkání s kopřivami, obličej i ruce byly celé rudé.

Držela jsem ji na klíně a těšila, její kamarádky utíkaly pro mámu. Jak jsem ji předala do její náruče, a křik se vzdaloval, myslela jsem na to, jak je pro Boha těžké, když se dívá na nás.

Vidí naše nebezpečné kousky, ale respektuje naši svobodu, kterou nám dal. A když se vlastní vinou dostaneme do potíží, nikdy neřekne: "To ti patří, to si zasloužíš."

On říká: "Je mi to líto, pojď, vstaň a zkus to jinak, mám tě rád a mrzí mě to, že sis ublížil, mohu ti pomoci?"

Požehnaný čas přeje Noela