Buďme otevření drobným radostem, protože … není drobných radostí, radosti jsou jen veliké

V poslední době se mi zdá, že jsme všichni jaksi unavení. A také se mi zdá, že kolem sebe slyším jen samé nářky.

Naše pětaosmdesátiletá babička Fanynka o Vánocích upadla a zlomila si obratel. Už třetí měsíc leží v posteli, já létám kolem ní jak družica okolo Země, babička prská jak prskavka, že musí ležet a nemůže nic dělat, protože do doby než upadla, byla stále na nohou.

Můj pětaosmdesátiletý hluchý tatínek zase štípe dřevo na zahradě, přesto, že má cukrovku s inzulínem a když začne pracovat, hladina cukru začne klesat. Zatím se mi vždycky podařilo ho uhlídat, protože kolem něho létám jak družica kolem Země.

Když se bavím s některými svými známými, všichni jaksi mají pocit, že mají spoustu starostí a nemají čas, nebo přišli o peníze, protože jim nevyšel výlet do lázní, který měli naplánovaný, že letadlo na Malé, nebo Velké divy (Maledivy) mělo velké zpoždění a oni měli o den kratší dovolenou. Že válka na Ukrajině už trvá moc dlouho, protože kdyby se vrátili uprchlíci zpět domů, bylo by u nás v Čechách zase dobře. Ale ...

Když se setkám se svými kamarádkami, dáme si malé kafíčko a povídáme si o našich chlapech, dětech a vnoučatech, o tom, jak bychom ještě lépe a radostněji mohly pomoci těm blízkým v našem okolí, kteří si o pomoc nedokážou říci, dostaví se u mne pocit vděčnosti za to, že se máme a můžeme spolu sdílet všechny naše nikoliv drobné, ale (úplně obyčejné) veliké radosti.

Tak i Vám všem, kteří si občas přečtete to, co napíšu přeji, abyste měli kolem sebe opravdové přátele, nejlépe takové, jaké mám já.

Jana, zlínská ´´ chariťačka´