Rozhodovat se podle svého srdce a rozumu. To bychom měli

Tak nějak ráda dobíhám Městskou hromadnou dopravu. Tedy s přibývajícím věkem je to už trochu pomalejší, než dříve, ale postávat na zastávce považuji za promarněný čas. A tak chodím na poslední chvíli a z domova vybíhám a utíkám něco málo přes sto metrů bez oddechu na zastávku. Jednou se mi ale stalo, že jsem omylem vyšla opravdu brzy. Ano, já a s předstihem. Byla jsem si toho vědoma, nicméně jsem si řekla, abych nevyšla ze cviku, tak raději zase popoběhnu. Druhá polovina mé ´běžecké dráhy´ vede kolem bytových domů, kde jsem míjela starší manžele, kteří v naprostém klidu vynášeli odpadky. Když mě uviděli, jak běžím, rychle zabouchli víko u popelnice a rozběhli se za mnou. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornost. Přiběhla jsem na zastávku a posadila se. Manželé, kteří mi celou cestu dýchali na záda, doběhli, pohlédli na hodinky, načež pán se ke mně vyčítavě obrátil: "Fuj,...... paní, vy jste nás ale prohnala!" Překvapeně jsem na něho pohlédla a on pokračoval: "Vy vždy utíkáte na poslední chvíli, tak jsme se ani na hodinky nepodívali a vyběhli za Vámi. Myslili jsme, že nám to ujede."

Vždyť on to dělá také ...

Jak oblíbená fráze, jak často se necháme strhnout a bezmyšlenkovitě běžíme s davem (?). A přece už ve škole, když jsme omlouvali mnohdy své jednání právě tím, že někdo druhý to také dělá, jsme slýchávali: "Ale ty máš vlastní rozum. Nevymlouvej se!" A tak když se pro něco rozhodujeme, měli bychom to činit vždy sami za sebe. Bůh nám každému do srdce vložil svůj zákon a my se máme rozhodovat podle svého srdce i rozumu. Aby se nám nestalo něco horšího, než se jen zbytečně proběhnout. +Noela