... když někdo upadne, dostane se do potíží, potřebuje podanou ruku

05.03.2018

Je to už pár roků, co jsem šla po zamrzlém chodníku a spadla jsem, no, spíš jsem sebou třískla o led. Ležela jsem tam a přemýšlela, jestli vstanu. Pomalu jsem kontrolovala, co se hýbe a jestli není něco zlomené. Najednou jsem za sebou zaslechla kroky. Žena, věkově kolem čtyřicítky, byla kousek za mnou. Vnitřně mnou projela jiskřička naděje, že na to ohledání mé (ne)schopnosti vstát, nebudu sama. Chyba lávky. Když se ke mně ona dáma přiblížila, ani nezvolnila krok a ... prostě mě překročila a klidně šla dál.

Byla jsem v šoku. Jako by mi někdo k tomu všemu dal ještě ránu do zad.

Má psychika se tak otřásla, že fyzická bolest šla ta tam. A i když jsem byla potlučená a měla ještě dlouho potíže s páteří, bolest z tohoto překročení byla a vlastně stále je, o hodně silnější. Dodnes ten postoj nedokážu pochopit.

Ta paní viděla, že nejsem opilá, viděla můj pád a přece se nedokázala na chvíli zastavit, nabídnout pomoc. Měla strach, že bych ji mohla nějak obtěžovat? Nebo skutečně tak moc spěchala, že nemohla věnovat ani několik málo sekund byť jen dotazu, zda jsem v pořádku? Nebo jen tak moc byla lhostejná ke svému okolí?

Odpovědi na otázky neznám. Co ale vím je to, že určitě nepatřila ke zlínským charitním pracovníkům. Protože ti dnes a denně pomocnou ruku podávají.

Děkuji Vám, milí chariťáci, že vidíte potřeby lidí okolo sebe a pomáháte. +Noela